Nejstarší období

Nejstarší období Obec Libice nad Cidlinou leží v místech, kde se setkává řeka Cidlina s největším českým tokem, řekou Labe. Jejich mnohaletým vlivem zřejmě vznikly
v krajině dva vyvýšené terasovité písčité útvary, každý přibližně o rozloze 10 hektarů. Ostrovy byly spojeny úzkou terénní vyvýšeninou. Tato místa se stala vhodným útočištěm prvních osídlenců. 

Nejstarší archeologicky doložené osídlení (dnešní střed obce) pochází z mladší doby bronzové. První slovanská osada zde vznikla někdy v 6. století. Dokládají to četné nálezy keramiky tzv. pražského typu ze 6. století, která bývá považována za jeden
z projevů slovanské kultury u nás. 

I do Libice v průběhu 9. století proniká křesťanství. V této době jsou také doloženy styky Libice s Velkou Moravou. V první polovině 10. století se libické hradisko zřejmě nevyhnulo střetům vládnoucího rodu Přemyslovců se Zličany. Později byl v jižní části předhradí postaven dřevěný kostel zasvěcený Panně Marii a v jeho sousedství patrně prostorný kněžský dům. Po nejasném sjednocení kmenů Charvatů, Zličanů
a Doudlebů vzniká větší územní útvar. K jeho důležitým hradiskům, o kterých
se zmiňuje kronikář Kosmas, patřilo Kladsko, Litomyšl, Chýnov, Netolice a Doudleby. V čele útvaru, který bývá někdy nazýván knížectvím, stál charvatský velmož Slavník. Ten si vybral jako svoje sídelní místo právě Libici. Severozápadní Čechy v té době postupně ovládli Přemyslovci. Pomyslná hranice mezi těmito útvary probíhala podél toku Jizery, dnešním Českobrodskem, kolem Chýnova v jižních Čechách na Šumavu. Podle legend a kronik Slavník uznával manskou závislost na přemyslovském knížeti. 

U soutoku Labe s Cidlinou si vybudoval dobře opevněné sídlo, chráněné vodním příkopem. Na akropoli hradiska žila jeho rodina i početná družina. Odborníci soudí, že zde měli svoje dílny i někteří řemeslníci a patrně zde byla i mincovna. Archeologové našli z té doby zbytky základů kamenného kostela, knížecího paláce
a dalších hospodářských objektů. Objeveny byly i základy mohutného opevnění. Důkladných hradeb se dočkalo i tzv. předhradí, kde měli svoje obydlí další obyvatelé Libice, kteří se starali o zásobování akropole. 

Podle zprávy z Kosmovy kroniky české umírá roku 981 kníže Slavník a novým vládcem se stává jeho syn Soběslav. O rok později je další ze Slavníkových synů Vojtěch zvolen na Levém Hradci druhým pražským biskupem. Soběslav se na rozdíl od svého otce choval podstatně suverénněji, vedl samostatnou zahraniční politiku
a razil v mincovnách v Malíně a Libici vlastní mince (denáry). 

To vše zřejmě přispívalo k napjatým vztahům mezi Slavníkovci a pražskými Přemyslovci. Biskup Vojtěch chtěl svěřenou diecézi vést v duchu křesťanských norem a ideálů. Knížeti Boleslavu II. a jeho družiníkům vytýkal mnohé nepravosti. Spory
a konflikty se množily, Vojtěch se proto rozhodl odejít ze země do Říma. Tady pobýval několik let, stal se příslušníkem řádu benediktýnů v klášteře sv. Bonifáce a Alexia
na Aventinu. Na žádost pražského knížete se vrátil do Prahy. V roce 993 společně
s Boleslavem II. založil břevnovský klášter. Po nějakém čase se biskupovy neshody
s vládnoucí elitou obnovily a Vojtěch se vrátil do Říma. 

V roce 995 vyvrcholily spory mezi Přemyslovci a rodem Slavníkovců. Koncem léta toho roku podnikl císař Ota III. trestní výpravu proti pohanským Obodritům (Bodrcům) v dnešním severním Německu. Výpravy se zúčastnilo jak přemyslovské, tak slavníkovské vojsko. Ovšem nepřítomnosti vojenské síly na Libici využil přemyslovský dvůr k zákeřnému přepadení hradiska. Všichni přítomní Slavníkovci
i s rodinami byli povražděni, hradisko zachvátil požár. Jakou roli v tomto násilném aktu sehrál rod Vršovců není zcela jasné. V každém případě se Přemyslovci po tomto násilném aktu stali jedinými vládci české kotliny. 

Katastrofu přežil pouze biskup Vojtěch a také Soběslav, který vedl svoje oddíly
na zmíněnou trestnou výpravu. Vojtěch se po zprávě o událostech na Libici rozhodl vykonat misijní cestu do Pobaltí. Tady, v místě, které neslo název Cholin 23. dubna 997 zahynul, mezi pohanskými Prusy, mučednickou smrtí. Věrným průvodcem
na všech cestách a svědkem jeho tragického skonu byl Radim, patrně jeho nevlastní bratr. Tento muž se stal o několik let později prvním arcibiskupem v polském Hnězdně. Soběslav se po skončení výpravy uchýlil na polský dvůr a zúčastnil
se vojenského tažení do Čech, při kterém v roce 1004 zahynul. Hradisko Libice nezaniklo, ale patřilo nadále k důležitým střediskům sjednocených Čech. V roce 1108 zde pobýval v kastelánské funkci Božej z rod Vršovců. Vládnoucí kníže Svatopluk nechal na podzim tohoto roku pro domnělý nebo skutečný zrádný čin jednoho příslušníka této ranně feudální šlechty celý rod vyvraždit. 

Kronikář Kosmas líčí likvidaci Božeje a jeho syna Bořuta velmi sugestivně 
a dramaticky. Po tomto druhém násilném aktu význam libického hradiska stále klesal, lokalita ztrácela na důležitosti. Z bývalého předhradí se stala vesnice, která patřila do majetku kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.