Století devatenácté a začátek dvacátého

Revoluční události roku 1848 přinesly mnoho nového do Polabí, tedy i do Libice. Vrchnost přestala mít neomezenou moc, byla zrušena robota. Došlo ke zřízení okresního úřadu v Poděbradech, stavěla se železniční trať, velké rozmachu dosahovalo zemědělské strojírenství. V obci ztratil svoji pravomoc rychtář a je zvoleno obecní zastupitelstvo. 

Dne 5. září 1850 se obecní správy ujali první volení funkcionáři - Jan Ocásek, představený obce, František Plezner a Jan Kubka radní. Roku 1870 protnula obec v těsné blízkosti trať severozápadní dráhy. O rok později zde došlo k založení cukrovaru, jeho majitelem se později stala firma F. Wiesner a spol. Roku 1872 je v Libici zřízena železniční zastávka a roku 1896 se otevřelo první nádraží. V roce 1888 přichází do Libice kovář Václav Fér, najímá obecní kovárnu, významně ji rozšiřuje a začíná vyrábět mnoho druhů zemědělského nářadí a nástrojů. Později se stává majitelem tohoto obecního pozemku a je postavena továrna na zemědělské a hospodářské vozy. Dobře prosperující továrnu chtěli grundeři z Kolína proměnit v akciovou společnost. K dohodě s Václavem Férem však nedošlo a začal nelítostný konkurenční boj. Libický podnikatel přijal za svého společníka pana Černého z Prahy. Po dvou letech se však rozešli. Černý získal stávající továrnu a Václav Fér si vystavěl v roce 1902 nový podnik. Tady začal vyrábět speciální vozy a po válce i vlečné vozy za nákladní automobily. Také první továrna změnila majitele. Stal se jím kolem roku 1910 Solař a v roce 1911 ji v dražbě koupil J. Drábek z Poděbrad. 

Libice už definitivně přestala být pouze zemědělskou vsí. Do obce se stěhují další obyvatelé, přibývá nových rodinných domků, obec rychle opouští bývalé historické jádro. Záznamy říkají, že v roce 1827 měla pouze 67 domků a 487 obyvatel, v roce 1900 již 152 domů a 953 obyvatel. V roce 1885 byla v Libici postavena nová budova obecné školy. 

Ve druhé polovině 19.století se velkým tempem začíná rozvíjet společenský a spolkový život. V roce 1881 je založen spolek dělníků zednických, v roce 1883 občanská beseda s divadelním odborem. V roce 1884 vzniká Sbor dobrovolných hasičů. Důležitým krokem pro zviditelnění obce bylo zřízení poštovního úřadu v roce 1898. V roce 1901 byla postavena sušárna na čekanku. Václav Strnad si zde zřídil strojírnu, kterou později specializoval na vodní pumpy, čerpadla a napajedla. František Svoboda vybudoval v letech 1909-1910 na severovýchodním okraji Libice cihelnu, kde vyráběl z vytěženého písku cihly. Hned v prvních letech dvacátého století vznikla Rolnicko-čtenářská beseda, samostatný ochotnický spolek, spořitelní a záložní spolek pro Libici a okolí. V roce 1910 dochází k založení Sokola a o tři roky později vzniká Dělnická tělovýchovná jednota. V roce 1914 je obec elektrizována, včetně třífázového proudu pro pohon motorů.

První světová válka zabrzdila dynamický rozvoj obce. Velký konflikt mocností přinesl mnoho útrap a strádání obyčejným lidem. V obchodech se nedostávalo základních potravin. Někteří zemědělci poskytovali suroviny pro obživu i jiným lidem za obvyklé ceny, jiní se snažili na nedostatku potravin zbohatnout. Většina mužů musela odejít na několik front, někteří padli, jiní zůstali nezvěstní. Na polích často pracovaly ženy a jejich děti. Ti, co se vrátili, zůstali na dlouhou dobu vnitřně otřeseni. Dnes tyto smutné události připomínají dvě pamětní desky na průčelí obecního úřadu. Deska nalevo od vchodu nese nápis „My dali život, vy dejte lásku“ a připomíná, že na frontách první světové války padli tito občané Libice: František Svoboda, poručík italských legií, Václav Čepek, Václav Ešner, Josef Klepal, František Kubíček, František Svatoň a Josef Vinklát. Za nezvěstné byli prohlášeni: Václav Bulíček, Jaroslav Buřil, František Drobek a Josef Matyáš. Deska napravo od vstupu s nápisem „Mrtvým slavné paměti a živým na posilu“ informuje o těch, kteří z mnoha důvodů podlehli válečným útrapám. Jsou zde jména těchto občanů: František Bacílek, František Krejzl, Josef Kristen, Jaroslav Kubíček, Josef Meisner, Josef Měchýř, František Němec, Václav Novák, Pilný Václav, Matěj Veselý, Josef Volejník. Čest jejich památce.